Meluzína z Jakubské věže

„V okolí chrámu svaté Barbory a svatého Jakuba byl odedávna znám silný vítr, který se zvlášť v temných nocích měnil v kvílení připomínající hlas Meluzíny. Lidé se snažili její nářek utišit tím, že za okna svých domů pokládali misku s moukou. Když do rána zmizela, říkalo se, že Meluzína dostala, co chtěla, a nechala město v klidu.

Jediný, kdo se jí vysmíval, byl hlásný ze svatojakubské věže. Tvrdil, že vítr mu může kvílet v komůrce třeba celou noc, a přesto by ho ani nenapadlo dávat Meluzíně mouku jako ostatní. Když jej lidé varovali, že se s Meluzínou nežertuje, mávl nad tím jen rukou. Jedné noci však hlásný přestal troubit směrem k jihu, k údolí potoka Vrchlice. Po několika dnech si obyvatelé této části města stěžovali radnici, že jejich strana zůstává bez pravidelného signálu.

Když konšelé hlásného přizvali, dlouho se vymlouval, dokud jej nepřiměl mluvit sám primátor. Pak se přiznal, že pokaždé, když zatroubil směrem k údolí, dostal od Meluzíny prudký políček, a od té doby se bál troubit k Páchu. Městská rada se tomu jen zasmála, potrestat ho nechtěla, ale důrazně mu přikázala, aby svou povinnost plnil do všech čtyř světových stran. Jestli poslechl, to už pověst neprozrazuje.“